Bláhomat

Všechny ženy, které mají alespoň jedno dítě, tím nemyslím chlapa po svém boku, dobře vědí, jak malý neposeda dokáže dospělého člověka unavit.
Dnešní babičky si neustále stěžují, že vnoučata, i když jejich máma má oproti nim dost vymožeností, sedí pořád doma a nic nedělají.
Pokud chtějí zdůraznit lenost jejich rodičů, stěžují si, že jim pořád pouští počítač, aby od nich měli pokoj.
Jasně, když k nim chodí na návštěvu k večeru, kdy sledují nějakou pohádku, musí mít pocit, že se to děje pořád.

Netuší, jak obrovská pomoc jsou stránky s pohádkami. Před takovými patnácti lety prarodiče navštěvovali půjčovny DVD, aby pro svou chvíli odpočinku pustili svým neustále aktivním vnoučatům film z DVD rekordéru.
Proč jim vadí, že si dneska v klidu domova můžou vybrat film podle svého gusta a usadit se u něj?
Když malý neposlucha zasedne k poutavému příběhu odehrávajícímu se na monitoru, maminka stihne uvařit večeři, nebo vyžehlit. Nemusí být naladěna na stálé otázky, kterými ji zvídavé děcko celý den bombarduje.
Dokonce na facebooku existují skupiny, které dávají odkazy na zajímavé pohádky, které děti rozhodně zaujmou.
A když ne, tak není nic jednoduššího, než film stopnout a najít něco jiného. Je to výhoda, ale díky takové dostupnosti žijí babičky v omylu, že maminky nedělají nic jiného, než posazují své potomstvo před monitor.
Občas i delší cestování autobusem, nebo vlakem, je takový tablet velkým pomocníkem. Samozřejmě za předpokladu, že mají Wi-Fi připojení.
Dítě se nenudí a sleduje třeba svého oblíbeného Krtečka.
Je pravda, že neuškodí věnovat se malému, ukazovat z okénka okolí, ale taková pozornost nevydrží věčně.

Pokud máte raději knížku, kterou budete nahlas číst, je to dobře. Ale mít v záloze „pohyblivé obrázky“, neuškodí.
Také se stává, že některým „mláďátkům“ bývají pouštěny filmy za odměnu. Uklidí si hračky, nebo pomůžou mamince (to už je pro předškoláky).
Proto si myslím, že lenost maminek by se neměla tolik zdůrazňovat. Vždyť jde o pokrok. Dříve děti chodily pomáhat na pole, pak nadšeně chodily do různých kroužků (to se děje i dnes), lítaly venku s kamarády (dnes také, i když ne už v takovém měřítku) a teď odpočívají u oblíbeného filmu, na které nemusí čekat, až ho budou dávat v televizi, ale najdou si ho kdykoli na něj mají náladu.
Netvrdím, že každá dnešní žena se věnuje dětem tak, jak si to zaslouží, ale pro ty, co vnímají pokrok jako pomoc, fandím.

Zda se o úspěšném konci technického řešení dá hovořit i v souvislosti s nápadem jistého Juna Rekimota, posuďte sami:
Dnes není vůbec žádný problém přenášet téměř v reálném čase videohovory a konference přes Internet. Toho využil mladý vynálezce, který pracuje ve firmě Sony. Jeho vynález spočívá v tom, že se domluvíte s nějakou osobou, řekněme vaším hypotetickým zástupcem, který si na hlavu nasadí speciální přilbu opatřenou hledím.

Namísto pohledu na jeho obličej je tam však umístěn tenký display, mikrofon a malý reproduktor. Ve finále to vypadá tak, že se tento váš náhradník pohybuje mezi lidmi, kteří spatří jen jeho tělo, ale namísto jeho obličeje je snímán vzdálenou webovou kamerou obličej váš. Když se k tomu přidá i váš hlas, může to být celkem věrohodné. Váš zástupce může pak vykonávat vše, na čem se spolu domluvíte, a bude to probíhat tak, jako byste na jeho místě byl reálně vy.
Není to však bohapustá teorie, pan Rekimoto ji uskutečnil v praxi. Poslal svého zástupce kamsi na úřad, aby za něj vyřídil nějaké jednání. Pracovník na úřadě byl pochopitelně v rozpacích, nic takového nečekal, ale když uslyšel hlas člověka z mikrofonu a jeho obraz na monitoru, nakonec svolil a provedl, co bylo zapotřebí.

Pokus v Japonsku s úřední osobou vyšel, jak by to asi probíhalo u nás?

Otázkou je, co by tomuto bláznivému vynálezu řekli naši čeští úředníci. Představte si situaci, že by se takový člověk vydal namísto vás do veřejného sektoru. Vyřídit poplatky na poště, zaplatit složenku, není problém, horší situace nastane u příjmu doporučeného psaní, kde je potřeba občanský průkaz.  Stačil by pracovníkovi na přepážce pouhý pohled na záběr z kamery? A co podpis, uznal by jej úředník za právoplatný? Zajímavá situace by vznikla třeba na pracovišti úřadu práce, kde se klienti musí hlásit osobně a zúčastnit se pohovoru. Tam také předkládají lidé občanský průkaz a podepisují se, to by asi problém nebyl, ale samotný rozhovor by patrně u zprostředkovatelů zaměstnání vyvolal zděšení. Pokud by se takových případů lidí s kamerovým vstupem namísto obličeje objevilo na pracovištích orgánů státní správy víc, jistě by se to odrazilo v tematickém přetřásání  v poslanecké sněmovně a následně i v legislativních úpravách.